Super akce, Byl jsem už potřetí.
Letos poprvé na Výstavišti: Tři sály, rotunda, nejméně 2000 lidí.
Spousta přednášek, “Jak nevysvětlovat anime ostatním”, “Japonský vesmírný program” od Prasátka, atd…
A hlavně mám svoji první yukatu. Elien mi ji přivezla a Calime mi ji pomohla oblíct.
Teď se jen naučit zavazovat obi a těšit se na příští rok 
Posted on May 12th, 2012, 08:05 PM
Byla to super akce!
Organizace byla skvělá, obsluha a ceny se dala bez potíží přežít.
Jsem za tuhle akci rád a rád bych zas něco takového zažil.
Posted on April 21st, 2012, 06:04 PM
Link na Wikipedii.
Posted on February 3rd, 2012, 10:02 AM
Tento článek vyšel v časopise AURA 226, z Listopadu 2011.
Říct, že něco nejde, je hrozně snadné, říká nevidomá epileptička Zuzka
Jmenuje se Zuzka Chamulová a její příběh patří mezi ty, které otiskujeme moc, moc rádi. Patří mezi výpovědi, které by rozhodně měly doputovat ke čtenářům a čtenářkám – a k těm, kteří žijí s epilepsií či jinou nemocí, zejména. Je totiž důkazem, že i s handicapem se dají dokázat velké věci. Poslouchejte Zuzčin příběh. Poslouchejte dobře: Chtěla bych se s vámi podělit o to, co vše se dá dělat s epilepsií. A ne jen s ní. Není pochyb o tom, že o všem musí vědět pacientův ošetřující lékař a taky že je dobré se s ním poradit, zda je případný sport pro daného jedince s touto nemocí vhodný.
Já se kolem sportu motám snad už od doby, co jsem začala chodit. I když jsem se narodila s trvalou ztrátou zraku.
Už odmalinka jsem byla hodně živé a aktivní dítě. Pořád jsem někam lezla, šplhala a běhala. Ve třech letech jsem poprvé sama vylezla na hrušeň a měla jsem hroznou radost. (Babička ji však se mnou nesdílela.) A jak jsem rostla, rostly i možnosti sportovního vyžití. Zhruba od devíti let jsem začala chodit do sportovního kroužku a ve svých deseti letech jsem byla na prvních atletických závodech.
Nejdříve to byly sportovní hry zrakově postižené mládeže a poté mistrovství republiky v lehké atletice, s disciplínou běh na 60 a 600 metrů. Tyto hry a mistrovství republiky se konaly každý rok. Zhruba v deseti letech jsem měla možnost jet na zimní třídenní pobyt na běžkách. Hrozně se mi to líbilo, prostě mě postavili na běžky – moc vysvětlování nebylo potřeba, jednoduše jsem jela!
Ve čtrnácti letech se mi splnil jeden z mých snů – naučila jsem se lyžovat na sjezdových lyžích. Jelikož se na základní škole, kterou jsem navštěvovala, tohle neučilo, připojila jsem se se svou trasérkou (průvodkyní) k jiné základní škole pro děti bez postižení. S nimi jsem též absolvovala lyžařský výcvik… a popravdě, učitelé zdravých dětí někdy nechápali, co všechno je možné dělat bez zraku.
Jenže, bohužel, jak to tak bývá, všechno krásné jednou končí. Mně se cesta aktivního sportování uzavřela v mých patnácti letech. Důvodem bylo zhoršení zdravotních potíží. Ale i tak jsem to nevzdávala a začala se sportovním lezením na stěně. První a asi i hlavní podnět k lezení mi dala návštěva v lanovém centru v Ostravě a pak taky zjištění, že na střední škole, kam jsem nastupovala, je umělá stěna přímo ve školním areálu.
A hned bylo jasno: Budu lézt. Od nového školního roku jsem lezla pořád, kdykoli to šlo, někdy i třikrát dotýdne. Kromě lezení jsem se vrátila i k běhu a atletice. Pak přišla epilepsie. Ale nevyhrála. První projevy epilepsie začaly být patrné v mých sedmnácti letech. Určení konečné a správné diagnozy trvalo dva roky. Když už byl ale klid od záchvatů, mohla jsem znovu začít sportovat tak jako dříve. Jen s malým rozdílem: teď je to cyklistika, lezení, airsoft, rafting, vodáctví, lední bruslení a olympijská reflexní lukostřelba.
Potlesk v cíli, sportu se ale Zuzka nevěnuje jen kvůli němu.Co na to předseda? „Zuzka je nezmar, co si umí vážit života. Sice se narodila se ztrátou zraku, ale s lyžemi na nohou. Mezi ostatní sportovce naprosto zapadá a pro mnohé je vzorem,“ říká Aleš Procházka.
Možná se ptáte, jak tohle všechno může zvládat jeden člověk, a ještě k tomu nevidomý a epileptik? No, nejdříve je důležité mít kolem sebe dobré kamarády, kteří případně umí pomoci při epileptickém záchvatu. Já vždycky říkám: epilepsie je jako chřipka, záchvat přijde a zase odejde, vždyť to není žádný problém. Samozřejmostí je, že o každém mém závodu horských kol ví i můj ošetřující lékař.
Pan doktor mi totiž případně dává nebo nedává souhlas k závodu. Nedávno, bylo to těsně před závodem horských kol Životské hory, nebylo tak úplně jisté, zda budu moci nastoupit. Já se už hrozně těšila, epilepsie však začala drobně zlobit. Byl u mne jeden z kamarádů Venca. „Co uděláme, když mi pan doktor nebo sestřička řeknou, že nebudu moci nastoupit na závod?“ svěřila jsem se mu s obavami. Venca se zamyslel a po chvilce říká: „Napíšeme jim k Vánocům.“ Já se v tu chvíli začala smát a hned mi bylo líp. Závod jsem ke své velké radosti mohla absolvovat. Po každém závodě jsem informovala ošetřujícího lékaře, že jsem dojela v pořádku a je mi dobře.
Sport mi pomáhá. A ne málo. Ochabují mi svaly (to způsobily předchozí nevhodné léky, kvůli nimž mám i málo vápníku) a sportem ochabování zmírňuju. A taky: když jakýkoli človíček sportuje, nevymýšlí blbosti. Je smutné vidět hodně dětí po ulicích a sídlištích, které se nevěnují žádné činnosti, nebo ty, kteří doma sedí u počítačů a nic je nebaví, nic se jim nechce.
Zrovna nedávno jsem byla se svými kamarádkami v lanovém centru Davidův mlýn. Jedna z kamarádek má kardiostimulátor a druhá strach z výšek. Ale holky to nevzdaly, když viděly, jak lezu, řekly si: Dokáže to ona, dokážeme to i my. A tak je to prostě se vším. Sport je můj život a sport mne baví. Říct, že něco nejde, je hrozně jednoduché. Vymyslet, jak by to jít mohlo, to už je horší.
Vždycky, když mi někdo řekne „Já tě obdivuju, protože jezdíš na kole, lezeš a tak“, jenom se usměju a řeknu: „Ale proč, vždyť na tom nic není. Dělám to úplně stejně jako ti ostatní, akorát s tím rozdílem, že potřebuju pomoc kamaráda.“
A kamarádů, těch si hodně vážím.
Tak před půl rokem jsem si povídala s Martinem, říkáme mu někdy taky Marťan. Chodí s námi bruslit nebo hraje airsoft. Ptala jsem se ho, co mu to dává, že kamarádí s námi, a on mi odpověděl: „Zjišťuji, že všechno jde a že kamarádit s někým, kdo nevidí, není divné.“
A kdože to vlastně se mnou jezdí na kole? Jmenuje se Aleš Procházka, říkáme mu Alda. Je to instruktor, trenér, pilot, kamarád, aktivní sportovec, taky předseda TJ LOS Opava. Pod křídla LOSa spadáme i my Airsoft Opavští krtci. Kdo že to je? Skupinka zrakově postižených kamarádů, kteří hrají airsoft. Někteří nevidomí členové provozují ve sportovních oddílech naší tělovýchovné jednoty i jiné sporty. Jednoduše řečeno, všichni máme rádi pohyb a sport. A toho se nevzdáme.
Tento článek vyšel v časopise AURA 226, z Listopadu 2011.
Posted on December 5th, 2011, 10:12 AM
Zdroj: Apple.com
Posted on November 27th, 2011, 01:11 AM
Zdroj: apple.com
Posted on November 27th, 2011, 01:11 AM
Posted on November 27th, 2011, 12:11 AM
Opět jsem si pořídil tablet.
Oproti prvímu od značky Genius je Wacom myslím o o dost kvalitnější.
Koupil jsem ho v alze (link):
Parametry a specifikace:
Rozměry:
248 x 176 x 8,5 mm
Poměry stran:
16:10
Funkce:
ExpressKeys 4
Úrovně přítlaku pera 512
Rozlišení tabletu (pero) 2540 lpi
USB kabel dlouhý 1,5 m
Úchyt pro pero
Software Bamboo Dock, Bamboo Minis, Bamboo Space a další služby Bamboo, ArtRage, bonus software
Systémové požadavky:
PC: Windows XP, Vista (SP2) nebo Windows 7, USB port, barevný displej, CD mechanika
Macintosh: Mac OS X 10.4 nebo vyšší, Intel nebo PowerPC procesor, USB port, barevný displej, CD mechanika
Pod Linuxovou distribucí Debian jsem tablet sprovoznil za 5 minut podle oficiální wiki.
Stačil mi k tomu balíček “dh-autoreconf” a driver.
Mám x64 systém, takže jsem instaloval takto: “./autogen.sh –prefix=/usr –libdir=/usr/lib64“.
Poté jen nakopírovat moduly “cp 2.6.30/wacom_w8001.ko /lib/modules/`uname -r`/kernel/drivers/input/touchscreen/” a “cp 2.6.30/wacom.ko /lib/modules/`uname -r`/kernel/drivers/input/tablet/”.
A vše spustíme příkazem “depmod -a”.
Vše funguje k plné spokojennosti a doufám i bude.
Posted on September 6th, 2011, 05:09 PM
Co nemám rád?
Posted on June 22nd, 2011, 01:06 PM
Posted on June 16th, 2011, 11:06 AM